Děti a peníze - kdy a jak je spolu začít seznamovat?

Pasivně již od narození

Děti bráváme s sebou do obchodu, později do restaurace, do ZOO, na pouť, do zábavního parku, k holiči, na zmrzlinu, prostě na místa, kde musíme za vše platit. 

Děti od prvních měsíců svého života vidí, že si nic neodnášíme jen tak. Že se vším se musíme někde zastavit a někomu cosi dát do ruky (peníze), případně cosi (platební kartu) přiložit k mašince, která pípne a schválí tak odnesení toho, co jsme si vybrali.

Když dítěti naše placení okomentujeme v tom smyslu, že „abychom si mohli odnést ty rohlíčky, co máme tak rádi, musíme za ně v obchodě zaplatit“, nabídneme dítěti k platebnímu procesu také pojmenování, a tím se v hlavičce vše uloží ještě pevněji. 

Aktivně od batolecího věku

Děti jsou schopné tyto operace s penězi vnímat opravdu brzy. A taky je uplatnit, nejdříve samozřejmě v podobě hry. Později i v reálu, kdy je necháme v obchodě zaplatit to, co si samo vybralo. Nebo celý menší nákup – třeba kartou.

Hry na obchod či restauraci

Při domácích hrách na obchod či restauraci jsou batolata schopna aplikovat proces plateb už v době, kdy začínají chodit a jsou schopna se s námi domluvit svou posunkovou nebo první jednoduchou řečí. První hry absolvujeme s dětskými penězi – zejména tehdy, kdy dítě stále ještě strká do úst věci nebo ruce.

Nenechte se překvapit tím, když vám budou chtít v roli prodavače nebo číšníka zaplatit. Na první pohled je to pro nás nesmysl, ale když si v mysli přehrajeme proces našeho placení v hotovosti, mnohdy v obchodě peníze od pokladních nebo číšníků opravdu dostáváme. Sice jen na dorovnání námi předané částky (drobné zpět), ale dítě tohle netuší. Čísla a hodnotu ještě nezná. Vidí, že i nám je placeno.

Smysl peněz

Důležité je, že batole zaregistrovalo, že předávání peněz probíhá oběma směry. Peníze už jsou pro něj to, co určuje, jestli si budeme moci z obchodu něco odnést, případně zda nás pustí do ZOO. V batolecím věku je tohle poznání veledůležité.

Peníze se nevezmou samy, musíme je získávat

Dítěti také poskytneme informaci o tom, kde se peníze v naší domácnosti berou. Že je domů nosí tatínek (maminka), který(á) pracuje. Za práci dostane peníze. Nebo že dostáváme peníze za to, že pracujeme doma – staráme se o byt či dům, vaříme, uklízíme, pereme, žehlíme – a za to máme také nějaké finance (rodičovský příspěvek).

V předškolním věku už i s počítáním

Děti v předškolním věku většinou zvládají počítání do dvaceti nebo alespoň do deseti. Můžeme po nich tedy chtít, aby nám napočítalo, kolik kusů mincí nebo bankovek (bez ohledu na jejich hodnotu) nám dává, či my platíme jemu.

Hodnotu již můžeme zohledňovat

Rohlík v našem domácím obchodě může stát jednu minci, mléko dvě a chleba třeba tři. Když si od nás půjde koupit auto, budeme chtít mincí alespoň deset. Tím začneme dítěti poskytovat informace o tom, že různé věci jsou za různý počet mincí, mají tedy různou hodnotu.

Když je peněz málo

Pokud dítě nebude mít v kapsičce dost mincí na koupi toho, co si vybralo, vymyslíme způsob, jak další mince do kapsičky dostat. Nejlépe tak, že pojede do práce, tam bude pracovat, za to obdrží další mince a bude si moci dokoupit to, na co prve nemělo. Případně nám dítě může něco zbytného prodat a za utržené peníze dokoupit, co potřebuje. 

Rozhodně bychom dítěti v předškolním věku nebo mladším školním věku neměli během hry slevit z ceny vybrané věci jen proto, že na ni zrovna nemá v kapsičce dost mincí či bankovek. Vždy spíše hledáme způsob, jak dodatečné mince do kapsičky dostat.

V předškolním věku už můžeme hrát i s opravdovými mincemi. Ale vždy s komentářem, že tato hra je už pro velké děti. A že teď musí být zodpovědné, když používá opravdové peníze. Nesmí je nechat nikam zakutálet, protože by nám pak chyběly v obchodě, až budeme platit za nákup.

V opravdovém obchodě

Při reálném nákupu dítěti odpovídáme na otázky (je-li to časově alespoň trošku možné). Mnohdy jsme tázáni, proč koupíme jednu věc a ne jinou. Mnohdy musíme dítěti spousty věcí odepřít, protože bychom se u pokladny nedoplatili, navíc by dítě všechny věci, které zrovna teď chce, stejně neužilo. 

Nabídky obchodů bývají obrovské a neskutečně podbízivé. Je na nás, abychom dítě naučili, že z obchodu si odnášíme to, co potřebujeme nebo chceme, nikoliv to, co nám obchodník podsouvá.

Dítě můžeme nechat platit častěji, i v hotovosti. Vždy však platbu kontrolujeme a vysvětíme, proč dostalo peníze od pokladní(ho), přestože ono si něco kupovalo.

Na prvním stupni

Dětem na prvním stupni už můžeme svěřit jejich první kapesné. Nijak vysoké. Jen třeba dvacetikorunu týdně. Nebo i méně.

Než dítěti dáme první kapesné

Tomuto kroku musí předcházet pečlivé vysvětlování. Povídání s dítětem o tom, že peníze z kapesného jsou už jeho a že je jen na něm, co si za ně koupí. Ale že také nese velkou zodpovědnost za celou tu částku, kterou má k dispozici – když ji utratí hned, celý zbytek týdne bude „na suchu“.

Děti se už před prvními školními dny dostávají do kontaktu s reálným světem a s obchody, kde jim prodají cokoliv, třeba i lahev coly – jen proto, aby vydělali.  O tom všem musíme dítě včas a hravou formou poučit. Dost nám v tom pomůže i prožitek.

Začít můžeme už o prázdninách

Nejlépe uděláme, když dítěti dáme první kapesné již o prázdninách a zároveň mu k tomu poskytneme několik osobních zkušeností s nakupováním za jeho vlastní peníze, s rozhodováním se o tom, co si za svoje peníze pořídí. Zkušenosti z prázdnin se během školního roku budou hodit.

Prožitek je nejlepší učitel

Dítě si musí prožít zkušenost, jak se ono rozhoduje o vydáních, jak potom nakupuje, jaké to je sníst si první dobrotu koupenou za své peníze nebo si kreslit fixami koupenými ze svého kapesného.

Důležitý je však i prožitek nedostatku peněz. Dítě si musí zažít zkušenost z přílišného utrácení. Musí na vlastní kůži zjistit, že když dá peníze za jednu věc, na tu druhou už mu zbude méně, na třetí třeba vůbec nic. A přitom tu třetí věc tolik chtělo. Jenže si na ni bude muset počkat do příštího kapesného.

Případně si dítě musí uvědomit, že na větší věc, pokud ji chce, musí několik týdnů šetřit. A to chce velkou disciplínu!

Výsledek trpělivé snahy

Pokud se dítěti věnujeme a sdělujeme mu naše zkušenosti s penězi, s nakupováním, s rozhodováním se třeba o větších výdajích, dítě toho dost pochytí.

Když mu dopřejeme prožitek jednak ze samostatného nákupu, ale třeba i z nákupu nevydařeného, kdy koupilo nesmysl, odměnou nám bude schopnost dítěte neztratit se v dnešním komerčním světě.

Vybavíme ho mimo jiné umem vyjít se svými financemi, ale i vědomím, že peníze se samy nevydělají. Výsledkem bude jeho schopnost dobře hospodařit a neutopit se v dluzích.

V něčem pomůže i škola

Na některých školách chodí prvňáčci s paní učitelkou/panem učitelem nakupovat školní mlíčko, což je součástí projektu zastřešeného Ministerstvem školství ČR. Děti se naučí si v podstatě samy nakoupit a paní učitelka či pan učitel pohlídají, aby si dítě koupilo opravdu jen to mlíčko. Při současné pamlskové vyhlášce si ve škole snad stejně ani nic jiného nekoupí.

Občasná kontrola a rada jsou nutné

I přesto, že peníze z kapesného jsou už jen našeho dítěte, se občas zajímáme o to, na co je použilo. Necháme si povyprávět o jeho nákupech, o plánech, co si za kapesné pořídí, nebo o pocitech z toho, co si za peníze z minulého týdne koupilo.

Sem tam do jeho vyprávění vsuneme malou radu nebo se účelově ptáme. Třeba na to, co udělá příště, aby se špatnému pocitu z nesmyslně utracených peněz vyhnulo. Dítě je schopno si samo odpovědět, jen potřebuje občas pošťouchnout. A tím šťouchancem jsou právě naše přesně mířené otázky.

Druhý stupeň už by měl být o úplné svobodě (a zároveň zodpovědnosti)

Dítě na druhém stupni už je mazákem v zacházení se svým kapesným. Dostává je už několik let a už se s ním naučilo hospodařit tak, aby vyšlo. Ale pokud se to stále ještě nenaučilo (a třeba za mobil chodí stále vyšší účty), zavání to do budoucna velkým průšvihem.

Jak nastartovat finanční zodpovědnost u puberťáka

Tím, že zavedeme jasná pravidla. A budeme je dodržovat. Všichni. I babičky.

Potomek dostane k dispozici určitý obnos, který mu musí vyjít třeba na 2 týdny. Nebo na měsíc. Do tohoto obnosu zahrneme náklady na vše, o čem si dítě samo rozhoduje a co si samo platí. Takže i na mobil, jízdné do školy, občasnou zábavu s kamarády spojenou s občerstvením. Po rozumné úvaze prostě stanovíme, s kolika penězi musí vyjít. 

Výdaje na domácnost, jídlo a ošacení samozřejmě zatím stále platíme za něj. Na druhou stranu po našem dítěti můžeme třeba chtít, aby si přispělo na boty, když si vybralo model dražší, než je maximum ceny, kterou jsme my ochotní za boty zaplatit.

A v čem že tkví ta pravidla? 

V tom, že pokud dítě peníze utratí dříve, žádné další zadarmo nedostane. Od nikoho z rodiny. 

Řešení mu ale i tak nabídneme: může si od nás půjčit (za symbolický úrok) nebo si může vydělat domácími pracemi, které udělá nad rámec svých běžných povinností. Pokud si dítě půjčí, vždy chceme, aby vše splatilo. Třeba tak, že mu v příštích kapesných dáváme méně. Nastavíme splátkový kalendář a hlídáme jej.

Můžeme mu také domluvit „brigádu“ třeba u prarodičů. Možností je mnoho. Jen jediná je zapovězená: peníze navíc bez vlastního přičinění nebo zadarmo.

Opět se jedná o učení formou prožitku, které má spolehlivé výsledky. Nasimulujeme reálný život a učíme dítě se v něm pohybovat. Jiná cesta k cíli nevede.

Opět pomůže škola

Ve škole jsou do výuky na druhém stupni zařazeny informace i cvičení z oblasti finanční gramotnosti. Ty dítěti také poskytnou velký vhled do finančního světa. 

Pomoci může i moderní technika

Kapesné můžeme dítěti posílat na účet a nechat mu zřídit i platební kartu. Třeba s omezeným limitem. Anebo neomezenou, ale omezené prostředky budeme posílat my. 

Když mu zřídíme i internetové bankovnictví, bude mít dítě zpětně přehled o tom, za co utrácelo. A my také. Pro všechny pak bude jednodušší se ze všeho poučit.

Naučit děti hospodařit není jednoduché. Ale není to nemožné. Chce to jen systémový přístup a zachování předem dohodnutých pravidel, která se mohou výjimečně, ve velmi specifické situaci a s patřičným vysvětlením, porušit.